Webmaster


Klášter dominikánů u kostela Panny Marie Růžencové
Jiráskovo náměstí 30/814
326 00 Plzeň

P. RNDr. Jan Rajlich, OP:
e-mail: jan@op.cz



Počet přístupů:



Vladimír Koudelka: Pes Páně

Matka svatého Dominika měla ještě před jeho narozením vidění psa s hořící pochodní v tlamě. Tento pes jí vyskočil z klína a pochodní zapaloval celou zemi. Při křtu zase prý kmotra spatřila na Dominikově čele hvězdu, která osvěcovala svou září celý svět. Pes s pochodní (který je i v logu našeho vydavatelství) a zářící hvězda na čele, atributy sv. Dominika, vyjadřují totéž - světlo a žár, které dokázal Dominik vnášet do studených lidských duší a které předal jako dědictví svým bratřím Kazatelům.
Sv. Dominik se narodil okolo roku 1174 v Kastilii (Španělsko) jako syn zbožných a urozených rodičů. O Dominikově dětství se nám zachovalo málo historických faktů. Již v době studií byl nápadný svou láskou k bližním, která se nezastavovala před žádnou obětí. Po dokončení studia byl vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem kapituly v Osmě. Zde se věnoval službě Bohu především chórovou modlitbou a životem podle řehole sv. Augustina. Obrat v jeho životě způsobily dvě diplomatické cesty do severního Německa, kde se setkal s pohanským kočovným kmenem Kumánů. Toužil jim zvěstovat evangelium. Od té doby začala jeho mysl naplňovat veliká bolest, která nakonec vyústila do založení řádu: "Pane, co se stane s hříšníky?"
Pán však měl s Dominikem jiné úmysly. Místo ke kumánům ho poslal hlásat evangelium ke kacířům na jihu Francie. Dominik pochopil, v čem spočívá jejich obrovská síla - žili v dokonalé chudobě a nezajištěnosti, která příkře kontrastovala s bohatstvím církevních hodnostářů a jejich mnohdy zpustlými mravy. Kacířská nauka tak měla za sebou svědectví života, které bylo pro nevzdělané obyvatelstvo mnohem průkaznější než teologické argumenty.
Dominik si zvolil způsob života kacířů a nauku církve. Když Inocenc III. vyhlásil proti bludařům křížovou válku, Dominikovou zbraní zůstalo hlásání, přesvědčování, modlitba, kajícnost, slzy. Ale i osobní kouzlo a zázraky, kterými Bůh jeho dílo potvrzoval a posiloval.
K jeho dílu se začali přidružovat první bratři. Bylo potřeba dát jim řeholi, která by jasně vymezovala jejich způsob života a apoštolátu. Po počátečních těžkostech byl v roce 1217 schválen nový řád bratří kazatelů, který bořil všechny dosavadní představy o způsobu života kněze. Dominikův ideál v sobě slučoval povolání řeholního kanovníka (kněžský řád, důraz na chórovou modlitbu, studium) a potulného mnicha - kazatele. Brzy byly založeny první domy (konventy), kde se bratři scházeli (conventus =sejití), aby načerpali sílu společným životem a modlitbou, navzájem se povzbudili a mohli zase vyjít hlásat radostnou zvěst.
Dominik zemřel zcela vyčerpán apoštolskou prací v Bologni 6. 8. 1221 Nebylo mu ani padesát let. S bratry se loučil slovy: "Neplačte, po smrti vám budu užitečnější než za živa." A měl pravdu - jeho přímluva provází bratry dominikány už sedm století.
To nejdůležitější o Dominikovi nám ale dopoví úryvky z dobových dokumentů (především z kanonizačního procesu v r. 1233):

  • V době, kdy Dominik studoval v Palencii, nastal téměř po celém Španělsku veliký hlad, takže mnozí hlady umírali. Bratr Dominik byl tak dojat soucitem a milosrdenstvím, že prodal své knihy, které už byly opatřeny jeho vysvětlivkami, výtěžek za to i jiné své věci dal chudým se slovy: "Nechci studovat na mrtvých pergamenech, zatímco lidé umírají hlady." Jeho příklad následovali někteří významní lidé, kteří s ním také později začali kázat.

  • Jedna žena před ním naříkala nad osudem svého bratra, kterého Saracéni drželi v zajetí. Dominik, pohnutý láskou a vnitřním soucitem, nabídl sebe sama jako výkupné za zajatce. Pán však to nedovolil, protože ho chtěl uchovat pro ještě větší díla spravedlnosti a pro obrácení mnohých. (Obchodník s otroky, dojat jeho obětavostí, propustil oba. Pozn. red.)

  • Ve dne nikdo tak jako on nehledal společnost bratří nebo druhů na cestě. Nikdo nebyl tak veselý a radostný jako on. V noci však nebyl nikdo tak horlivý v bdění, v modlitbě a v prosbách. Dělal to různými způsoby. Večer při modlitbě proléval slzy, ráno zářil radostí. Den prožíval s bližními, noc s Bohem. Řídil se slovy žalmu, který říká, že Bůh udělal den pro milosrdenství, noc pro zpěv chvály (Žl 42, 9). Plakal často a proléval mnoho slz. Slzy mu byly chlebem ve dne v noci, ve dne především, když sloužil mši svatou, v noci, když bděl, jak to nikdo nedělal.

  • Bylo jeho uměním mluvit o Bohu nebo s Bohem, a to jak doma, tak na cestách. Povzbuzoval k tomu i své bratry a dal to zařadit do stanov. Byl horlivější v modlitbě než ostatní lidé, které jsem kdy viděl. Měl ve zvyku posílat bratry po kompletáři a po společném rozjímání spát, sám však zůstal v kostele a modlil se. Když se takto v noci modlil, byl dojat tak, že vzdychal a s pláčem volal, až se bratři, kteří spali blízko, vzbudili. Někteří byli též dojati až k slzám. Velmi často se takto modlil až do rána. Avšak jako by toho nebylo, přecházel při ranní modlitbě v chóru z jedné strany na druhou a povzbuzoval bratry, aby zpívali silně a zbožně. Tak samozřejmé bylo toto jeho noční modlení, že si nevzpomínám, že bych ho někdy viděl v noci spát v posteli, ačkoli bylo pro něho připraveno místo na spaní. Byla to však jen pokrývka přes postel bez slamníku. Bydlil jsem dlouhou dobu na stejné chodbě a stále jsem dával pozor, zda ho někdy na posteli uvidím.

  • Na cestě z Toulouse potkali bratři skupinu německých poutníků. Když je tito poutníci slyšeli, jak usebraně a zbožně zpívají žalmy a ostatní modlitby, připojili se k nim. Přišli k místu, kde poprvé odpočívali, a poutníci je srdečně pozvali, aby byli jejich hosty, a bohatě je pohostili. Tak to šlo po čtyři dny. Potom řekl Dominik Bertrandovi: "Bratře Bertrande, dělám si výčitky. My si bereme od těchto poutníků jídlo a pití, ale sami nejsme schopni lámat jim duchovní chléb. Prosme na kolenou Boha, aby nám propůjčil dar rozumět jejich řeči a mluvit v ní, abychom jim mohli hlásat našeho Pána Ježíše." Udělali to, a hned mohli mluvit německy. Ještě čtyři dny zůstali s těmito poutníky a mluvili k nim o našem Pánu Ježíši, až přišli do Orleansu. Protože poutníci chtěli jít do Chartres, odloučili se od nich na cestě do Paříže. Dominik a Bertrand se doporučili do jejich modliteb.

  • Druhého dne řekl Dominik Bertrandovi: "Bratře, přicházíme nyní do Paříže. Kdyby tam bratři slyšeli o zázraku, který Bůh s námi učinil, pokládali by nás za svaté, a my jsme jen ubozí hříšníci. A kdyby se o tom dozvěděli dokonce i světští lidé, nakonec bychom si o sobě ještě kdovíco myslili. Přikazuji ti proto z poslušnosti: Nemluv o tom před mou smrtí." Tak zůstala celá věc skryta, dokud to Bertrand po smrti blaženého Otce neřekl bratřím.

  • Svatý Dominik měl velikou touhu po spáse duší a všemožně o ni usiloval. Hlásání slova mu tak leželo na srdci, že své bratry vybízel, aby hlásali slovo Boží ve dne v noci, v kostelích v domech, na poli, na cestě a všude, a mluvili stále jen o Bohu.
  • Když v kázání ve vesnici Fanjeaux dokazoval katolickou víru a odsoudil nepoctivost kacířů, zůstal podle svého zvyku v kostele, aby se modlil. Tu přišlo devět vznešených paní z této vesnice do kostela. Vrhly se Dominikovi k nohám a řekly: "Služebníku Boží, pomoz nám! Jestliže je pravda to, co jsi dnes řekl v kázání, potom je už dlouho naše mysl zaslepena bludem. Vždyť my jsme se až do dnešního dne přidržovaly těch a věřily jsme těm, které jsi ty prohlásil za kacíře, zatímco my jsme je považovaly za dobré lidi. Boží služebníku, pomoz nám a pros Boha, svého Pána, aby nám zjevil víru, v které máme žít a zemřít a dosáhnout spásy." Když to Boží muž slyšel, chvíli tam stál a tiše se modlil. Potom jim řekl: "Buďte vytrvalé a bez bázně čekejte. Důvěřuji Pánu, našemu Bohu, že on, který nikoho nechce ztratit, vám ukáže pána, kterého jste se až dosud přidržovaly." A náhle viděly, jak z jejich středu vyskočil ďábel, veliký jak velký pes. Měl ohromné planoucí oči, dlouhý a široký krvavý jazyk, který mu sahal až k pupku, a krátký, do výšky trčící ocas. Když se otáčel, ukazoval svou ohavnou zadnici, ze které vycházel nesnesitelný zápach. Téměř hodinu chodil okolo těch žen, pak vyskočil na lano, které tam viselo od zvonu, vyšplhal se po něm a ztratil se ve zvonici. Zanechal za sebou páchnoucí stopy. Muž Boží se obrátil k ženám, těšil je a řekl: "Podívejte se, z toho, co nám Bůh ukázal, jste mohly posoudit, komu jste sloužily, když jste šly za kacíři." Tyto ženy děkovaly Bohu a okamžitě se zcela obrátily ke katolické víře. Některé z nich přijaly řeholní šat u sester v Prouille.

  • Slyšel jsem Dominika často mluvit o chudobě a povzbuzovat k ní bratry. Když byly jemu nebo jeho společenství nabízeny statky, nechtěl je přijmout a nedovolil to bratřím. Chtěl také, aby měli chudé a malé domy. Sám nosil velmi obnošený hábit a vše měl jen laciné. Často jsem ho viděl v chatrném a krátkém škapulíři. Nechtěl ho zakrývat kapou, když se musil ukázat před vysoko postavenými lidmi.

  • Dopřál si při jídle jen málo a bral si téměř jen chléb a víno, žádné maso, a jen někdy trochu příkrmu kvůli svým bratřím nebo jiným lidem, kteří s ním stolovali. Přitom chtěl, aby ostatní dostali podle možnosti ze všeho víc než dost ...

  • Když se jednou Dominik vydal na cestu, aby kázal, musil se dát převést přes řeku na pramici spolu s jinými cestujícími. Převozník od něho vyžadoval za převoz denár. Boží muž mu za prokázanou službu sliboval Boží království. Dodal, že on je Kristovým služebníkem a učedníkem toho, který s sebou nenosil zlato ani stříbro. Převozník však si tento slib necenil. Naopak, ještě ho to vydráždilo. Vyžadoval peníze ještě tvrdším způsobem, chytil Dominika za kapu a volal: "Buď mi necháš tento plášť, nebo zaplatíš denár." Tu Dominik vzhlédl k nebi a krátce se pomodlil. Potom uviděl na zemi denár, který mu opatřila Prozřetelnost. Řekl: "Bratře, vezmi si, co vyžaduješ, a nech mě v pokoji odejít."

  • Když svatý Otec Dominik posílal bratra Jana spolu s bratrem Vavřincem do Paříže, chtěl Jan peníze na cestu. Světec mu je nechtěl dát. Připomínal mu, že mají jít jako Kristovi učedníci, kteří neměli ani zlato ani stříbro, avšak důvěřovali v Pána. Vždyť těm, kteří se Boha bojí, nic nechybí. Jan se tímto nespokojil a světce neposlechl. Když on viděl neposlušnost tohoto ubožáka, vrhl se mu s pláčem k nohám a plakal nad chudákem, který neplakal sám nad sebou. Pak se postaral, aby mu bylo dáno dvanáct denárů cestovného.

  • Dominik zachovával i v podrobnostech řeholní pravidla a povzbuzoval k tomu i jiné. Též jim přikazoval, aby je zachovávali. Ty, kteří tak nejednali, káral sice přísnými, ale tak dobrotivými slovy, že tím nikdo netrpěl ani nebyl roztrpčen. Hřešící bratry trestal podle řehole. Měl však soucit s hříšníky a bolelo ho velice, když někoho musil pro jeho hříchy trestat.

  • Dominik, muž Boží, byl v Římě a modlil se v bazilice svatého Petra za ochranu a růst řádu, který Boží pravice skrze něho šířila. Tu uviděl v božském vidění Petra a Pavla, knížata apoštolů, jak k němu přicházejí. Petr mu podal hůl, Pavel knihu. A řekli: "Jdi a kaž, protože Bůh tě vyvolil k tomuto úkolu." A zdálo se mu na chvíli, jako by viděl své syny roztroušené po celém světě, jak putují dva a dva a hlásají Boží slovo lidem...



Vladimír Koudelka: Dominik - zvěstování Božího slova, Sursum 1992